Stále není jasné, jak velká rozloha Národního parku Šumava (NPŠ) bude ponechána bez lidských zásahů. Význam tzv. bezzásahovosti je na Šumavě chápán především ve vztahu ke kůrovcové kalamitě.
Lýkožrout rozdělil veřejnost
Zjednodušeně řečeno, v normálním hospodářském lese (ale i v chráněné krajinné oblasti, pod kterou spadá i část Šumavy) se stromy napadené hmyzím škůdcem pokácejí a odvezou, aby se zabránilo šíření kalamity. Pokud se ovšem kůrovec (správný název je lýkožrout smrkový) objeví na území národního parku, je situace složitější. V 1., nejpřísněji chráněných zónách Šumavského národního parku (v současnosti tvoří 14 % celkové rozlohy parku) se proto zpočátku proti kůrovci nezasahovalo, podobně jako v sousedním Národním parku Bavorský les. "V lesích národního parku musí orgány ochrany přírody dát k zásahu proti kůr ovci povolení," vysvětluje vedoucí lesního programu ekologického Hnutí Duha Jaromír Bláha. Jak dále uvedl, původně tento souhlas mohlo udělit vedení šumavského parku, později ale jen ministerstvo životního prostředí. S ohledem na eskalující problém kůrovce bylo vedením parku v r. 1998 rozhodnuto kácet napadené stromy ve 2. zónách parku. O rok později se začalo zasahovat i v 1. zónách. Odborná veřejnost i regionální politici se v té době rozdělili na dva tábory. První argumentoval tím, že národní parky jsou všude ve světě chápány jako oázy, ve kterých je příroda ponechána samovolnému vývoji. Za příklad byl (a vlastně stále je) dáván sousední Národní park Bavorský les. Proto tato skupina odmítá kácení napadených stromů v 1. zónách, i když následkem toho vznikne suchý les. Ten totiž ekologové považují za předstupeň přirozeného pralesa, který by měl být odolnější vůči různým kalamitám než stejnověký smrkový les, který dosud na Šumavě převažoval. Druhá skupina prosazuje razantní kácení, které by šíření kalamity zastavilo a zachovalo zelený les, na který jsou návštěvníci Šumavy zvyklí. Ochránci přírody ale tvrdí, že zastánci kácení hájí zájmy "dřevařské lobby". Ta prý chce pod záminkou boje proti kůrovci těžit dřevo v nejcennějších částech Šumavy proto, že zdejší dřevo se kvůli drsnému klimatu vyznačuje hustými letorosty. Je proto vhodné na výrobu hudebních nástrojů. Jako takové se dá mnohem výhodněji zpeněžit než smrkové dřevo z jiných oblastí. Důkazem toho, že se velkoplošné kácení smrků na části šumavského parku podařilo prosadit, je existence rozsáhlých prázdných ploch například v okolí pramenů Vltavy. Zastánci kácení ale argumentují tím, že místo po poražených stromech je rychle zaplňováno výsadbou smíšeného lesa, zatímco proces vzniku přirozeného pralesa trvá dlouhá léta. Občanští aktivisté namítají, že odstranění stromového patra na vzniklých holinách nepříznivě změnilo mikroklima natolik, že nová výsadba se uchycuje jen obtížně, a proto musí být opakována, což samozřejmě stojí daňové poplatníky nemalé peníze. Odpůrci ekologů ale mluví o "nezodpovědném experimentu" a nebezpečí rozšíření suchého lesa do dalších lokalit, a s tím souvisejících milionových škodách. Přirozené zmlazení pod suchým lesem je pak podle nich velmi pomalé, navíc suché lesy mají prý nižší schopnost zadržovat srážkovou vodu, což se projeví v níže položených oblastech horším průběhem povodní.
Důsledkem mise změna ve vedení parku
Vyvrcholením sporů bylo v r. 2003 pozvání dvojice odborníků z Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (IUCN) do Národního parku Šumava. Ve své závěrečné zprávě mise IUCN z velké míry dala za pravdu ekologickým organizacím. Přístup vedení parku označila spíše za lesnicko-hospodářský. Pokud se ten nezmění, hrozí prý NPŠ přeřazení z 2. kategorie mezinárodní klasifikace národních parků do kategorie nižší. To by sebou mohlo přinést kromě jiného i snížení zájmu turistů. Ve zřejmé reakci na výsledky mise přistoupil ministr životního prostředí k výměně ředitele parku. Ivana Žlábka, který v čele parku strávil devět let, tak začátkem ledna 2004 nahradil ekologičtěji zaměřený Alois Pavlíčko. Jeho přínos spatřuje Bláha v tom, že za jeho působení se v části 1. zón přestaly kvůli kůrovci kácet stromy. Ani s novým vedením parku ovšem spory neutichly. Nejnověji se ostré debaty rozhořely o záměru rozšířit rozlohu 1. zón, přičemž část z nich by měla být bezzásahových. Správa parku navrhuje, aby oblast, ponechaná samovolnému vývoji, dosáhla 20 % z celkové rozlohy parku, která činí 69 030 hektarů. Nynější rozloha 1. zón tvoří asi 14 % rozlohy NPŠ. Ale jen část z nich, asi šest tisíc hektarů, je bezzásahových. Z toho je vidět, že jde vzhledem ke stávající šumavské realitě o plány poměrně razantní. Zda se je podaří prosadit, bude podle mluvčího parku Radovana Holuba záviset především na politické vůli a na tom, kdo obsadí v nové vládě post ministra životního prostředí. Náměstek ředitele správy parku František Krejčí je spíše toho názoru, že záleží na tom, zda se v této otázce podaří nalézt společnou řeč s šumavskými obcemi. Podle Krejčího je pravděpodobné, že zásadní rozhodnutí se budou přijímat až ve druhé polovině roku, zřejmě tedy nejdříve po skončení letních prázdnin.
Vzniku pralesů se místy bude muset pomoci
Co z toho vyplývá pro běžné návštěvníky Šumavy? Trochu zjednodušeně lze říci, že se v této době a nejspíše hlavně na podzim rozhodne o tom, zda se ještě rozšíří plochy suchého lesa. To by pravděpodobně nastalo v případě, že by se plocha "bezzásahových zón" výrazně zvětšila. To by snad nemuselo být na škodu turistickému ruchu, jak se obávají lidé z občanského sdružení Šumava 21, které patří k největším zastáncům kácení napadených stromů. Podle ekologů je totiž pod suchými stromy vznikající prales pro turisty velkým lákadlem. Zatím ale spíše jen v NP Bavorský les. Je ale skutečně pravdou, že pod soušemi smrků vzniká "nový, odolnější prales"? Nebo jde o oblast zmaru a zkázy, kde tzv. přirozené zmlazení lze nalézt jen obtížně? Jak už to v podobných případech bývá, pravda je někde uprostřed. Především je nutné říci, že mnohem větší plochy suchého lesa leží v bavorské části parku - 4300 ha, zatímco na české straně jen 11 00 ha. Více mladých zelených stromků je přitom vidět na německé straně. Podle Krejčího je to tím, že v Bavorsku začaly smrkové lesy usychat dříve. A také tím, že uschlé lesy zde povětšinou sousedí se smíšenými lesy, takže šíření potřebných listnáčů na místa bývalého smrkového lesa je poměrně snadné. Na rozdíl od české strany, kde uschlý les většinou lemují zase jen smrčiny. Tento stav přináší rizika: šíření kůrovcové kalamity, a s tím spojené usychání dalších lesů. A také obtížné či nemožné šíření mladých stromků, zejména listnatých, do suchých porostů. Přesto Bláha odhaduje, že přirozené zmlazení v uschlém lese na české straně dosahuje 95 %. Při pohledu na uschlý les nejen v místech, kam je vstup veřejnosti povolen, to ale vypadá zcela jinak. Například v oblasti Velké a Malé Mokrůvky jsou vidět mladé stromky mezi suchými smrky spíše výjimečně. Na některých místech se sice objevují oblasti se zelenými stromy, ty zde ale (vzhledem ke své výšce) musely vyrůst ještě v době, kdy okolo rostl zelený les a o přirozeném zmlazení se tak mluvit nedá. Podle překladu článku z bavorských regionálních novin zveřejněného na serveru občanského sdružení Šumava 21, se přirozené zmlazení v suchém lese na území národního parku Bavorský les pohybuje jen okolo 70 %, takže tvrzení Bláhy se jeví dost nadsazené. Zdá se tedy, že i v oblastech suchého lesa, které jsou bezzásahové, bude muset nakonec pomoci i lidská ruka. To připouští i Krejčí. Podle něj totiž v místech, kde se přirozené zmlazení objevuje málo a hrozila by eroze půdy a další negativní jevy s odlesněním spojené, povoluje výsadbu stromků i IUCN.
Václav MÍKA
pátek 26.dubna 2024
