Obec Milíře

Obec Milíře je relativně mladá obec, která vznikla kolonizací pohraničního hvozdu v 17. století, kdy pobělohorští majitelé panství přidělili novým osadníkům pozemky v lesích, aby si postavili domky. Mluví se zde o lesních domcích, kteréžto označení je možné najít i v pozemkových knihách. První zmínka o Milířích je z roku 1666 a o místní části Zadní Milíře až v roce 1778. Pro tyto lesní domky je charakteristické, že jsou roztroušeny jednotlivě či v menších skupinách na rozlehlém katastru. Lesní domkáři byli držiteli jen malé výměry polí a luk. Obec prodělala po svém založení bouřlivý rozvoj, v 19. století se počet obyvatel i domků příliš nemění. V roce 1938 žilo v obci 1 118 obyvatel ve 190 domech v Milířích a 27 domech v Zadních Milířích. Historický střed obce tvoří zdaleka viditelný kostel Petra a Pavla, jehož základní kámen byl položen 1814. U kostela byla postavena fara a 3. července 1827 byl položen základní kámen milířské školy, na Zadních Milířích byla od roku 1874 filiální škola. Po válce došlo k odsunu původních obyvatel a určitou dobu zde hospodařilo pastvinářské družstvo a pak státní statky. Odlehlost obce, roztroušené osídlen i těžší život a přírodní podmínky (nadmořská výška přes 600 m) nelákali nové osídlence. V roce 1950 měla obec ještě 222 domů, ale jen 148 obyvatel. v této době vešel v platnost i zákon o ochraně státní hranice, který znamenal, že do roku 1958 byla obec v hraničním pásmu. Do obce však přišlo na 20 ukrajinských rodin z obce Vagaš u Satu Mare v Rumunsku. Ti původně obsadili Pavlův Studenec, který se tehdy ocitl v zakázaném pásmu. Tito občané vedle osobitých zvyků, které si přinesli z původního domova, jsou pravoslavného náboženství a jistě přispěli k tomu, že na Milířích zůstal zachován kostel v relativně dobrém stavu. Koncem padesátých let byly neobydlené domy demolovány, pokud ovšem již dříve nebyly rozebrány a použitelný stavební materiál nebyl odvezen na Slovensko či do vnitrozemí.

Obyvatelé pracovali převážně jako lesní dělníci, v zemědělství nebo dojížděli do Tachova za prací. Nová generace ve své většině využila množství, které poskytuje školská soustava, řádně se vyučila nebo absolvovala střední školy a není výjimkou vysokoškolské vzdělání. To na druhé straně přispělo k tomu, že mnozí našli uplatnění mimo obce.

V padesátých letech byla na kopci Javořina zřízena hláska protivzdušné obrany státu a později objekt pro radiovou rozvědku. Od poloviny devadesátých let není objekt používán. po roce 1968 byl v obci i útvar Sovětské armády. Pro jeho potřeby byly v obci postaveny dva dvojdomky, dům o dvanácti bytech a rozlehlý objekt kasáren. Zároveň byl zrekonstruován obecní vodovod, zřízena jedna větev kanalizace a čistírna odpadních vod. Po odchodu Sovětské armády přešel bytový dům a dvojdomky do majetku obce a z kasáren byl zřízen Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež.

Počátkem sedmdesátých let život obce citelně postihla výstavba vodního díla Lučina, které je zdrojem pitné vody pro Tachovsko, Plánsko a Borsko. Zánikem obce Lučina přišly Milíře i okolní obce o přirozené centrum. V rámci ochrany vodního zdroje vznikla řada omezení pro život občanů, byla omezena výstavba, přístup do obce je dosud ztížen zákazy vjezdu a přístupové cesty nejsou udržovány. Obec je dlouhodobě na okraji zájmu a je, obrazně řečeno, obcí na konci světa.