Biskupskou slať, jednu z nejcennějších lokalit Šumavy, společně obnovují šumavský a bavorský národní park. Revitalizací rašelinišť má postupně dojít i k nápravě nešetrných zásahů člověka do vodního režimu Šumavy.
Jsme v první zóně národního parku, kam běžně lidská noha nevstoupí. Nyní tu ale pracuje kolem dvacítky mladých dobrovolníků z Čech i Německa. Zdarma, jen za ubytování a stravu. Křehké dívky povětšinou vozí v kolečku dřevní hmotu a štěpky, mužská část pak přírodním materiálem zasypává odvodňovací kanál, který přímo kopíruje státní hranici s Německem. Předtím tu již vystavěli kaskádu dřevěných hrází, která má zadržovat odtékající vodu z Biskupské slatě.
Ostrůvky Skandinávie
Šumavská rašeliniště pamatují dobu ledovou. Vedoucí odboru vědy a výzkumu národního parku Zdeňka Křenová je nazývá ostrůvky Skandinávie ve střední Evropě. Vzácné rostliny a živočichové tohoto ekosystému totiž vyžadují podobně chladné klima, jaké panuje na severu kontinentu.
Tisíciletí klidu přerušil člověk. Přibližně tři poslední století dávaly šumavské hvozdy místním lidem chleba. Těžba dřeva neustále narůstala, potřebovalo ho zdejší sklářství a posléze i další průmyslová odvětví. Tak došlo i na odvodňování rašelinišť, která smrkům potřebným pro hospodářské účely nesvědčí. Dovedou tu pomalu vyrůstat jenom nízké, ale zato odolné smrčky. V 19. století nechali majitelé panství, knížata Schwarzenbergové, vykopat na Biskupské slati odvodňovací kanál. V časech železné opony byl prohlouben místy až na dva metry a stal se hraničním příkopem mezi dvěma světy.
"Připadá mi hodně symbolické, že hraniční příkop mezi námi nyní společně zasypávají mladí Češi a Němci," říká Hartmut Strunz z bavorského národního parku.
"Jde o náš první společný projekt, který se realizuje přímo na hranici, tedy současně na území obou států. Díky vašemu vstupu do Evropské unie odpadly na hranicích dřívější administrativní problémy. Takže nyní můžeme bez problémů dovážet veškerý potřebný materiál do jádrové zóny z české strany, od nás to sem na slať kvůli terénu nebylo možné," dodává.
Šumava jako houba
V deštivých dnech letošního srpna si možná leckdo všiml, že zatímco hladiny řek povážlivě stoupaly, houbařům v lese praskalo pod podrážkou jehličí. Voda po něm rychle odteče, zvláště při přívalových srážkách. Příroda tak lidem vrací necitlivé zásahy do krajiny.
Tragické povodně před třemi lety byly velkým varováním, nemalou měrou k nim přispěly valící se vody ze Šumavy. Do té doby se zde jako největší problém řadu let dokola přetřásal mediálně slavný brouk kůrovec.
"Naším nejzávažnějším úkolem momentálně je, jak zadržet vodu v krajině," vysvětluje ředitel Správy národního parku Šumava Alois Pavlíčko.
"Obnova slatí je jedním z nejefektivnějších, nejrychlejších a nejlevnějších způsobů. Zároveň je to způsob velmi citlivý k přírodě." Podle Pavlíčka obnova Biskupské slatě (s rozlohou přes 3,6 hektaru), která vyjde přibližně na 100 tisíc korun, zadrží řádově tisíce kubíků vody v povodí. Stavba betonové přehrady, která by dokázala to samé, by byla nesrovnatelně dražší.
"Desetiletý projekt revitalizace slatí je ve čtvrtém roce realizace a jeho výsledky ocení hlavně budoucnost. Troufám si odhadnout, že do dvaceti let se budeme i u nás v Čechách potýkat s nedostatkem vody. Proto vidím jako velmi důležité, aby se Šumava znovu stala, v nadsázce, přírodní houbou v krajině, zásobárnou obrovského množství vody. Pochopitelně se tím sníží i riziko záplav," dodal Pavlíčko.
Dobrovolně k lopatě
Dnes už není obvyklé, že by někdo dělal něco zdarma, jen za byt a stravu.
"Že tady mají pracovat Češi společně s Němci přímo na hranici, jsem se dozvěděl z plakátu hnutí Duha," říká Filip Vávra z Hodonína.
"Všechno se nedá jen přepočítávat na prachy, když jde o dobrou věc. Bydlíme v krásné chatě bavorského parku, jíme do plnosyta i víc, poznal jsem nové kamarády... A dělat v 1. zóně parku, kam se člověk normálně nedostane, považuji za výjimečnou práci," řekl nám mladý dobrovolník čile se ohánějící lopatou.
Několik desítek metrů odtud, na bavorské straně parku, se naskýtá hrůzostrašný pohled na suchý les. Není to pro mladé ekologické nadšence deprimující?
"Jenom z dálky, než vstoupíte dovnitř," upřesňuje Šárka Mádlová z Hradce Králové při nakládání kolečka.
"Není to mrtvý les, jak se odtud zdá. Rostou tam mladé stromky a bujná zeleň, žijí tam různí živočichové, prostě nádherná divoká příroda," oponuje studentka.
Při návratu míjíme holiny, které mají na svědomí dřevorubecké pily.
"Tohle jsou pozůstatky české metody boje s kůrovcem," ukazuje naše průvodkyně Zdeňka Křenová.
"Srovnání s bavorským suchým lesem si udělejte sami, kde si příroda umí lépe poradit. A co se týče vodního režimu, jsou holiny přímo pohromou. I proto je obnova rašelinišť tak důležitá. Díky tomu se zvýší hladina vody a časem se tam snad vrátí i původní druhy rostlin typické pro toto území," říká s nadějí Křenová.
čtvrtek 18.dubna 2024
